Untitled

HISTORIE

Obec Vápenná se až do roku 1949 jmenovala Zighartice a německy Setzdorf. Nové české označení je spojeno se zdejším vápenictvím, původní německý název Setzdorf nelze spolehlivě vysvětlit, snad vznikl přetvořením nějakého osobního jména typu Siecich či Siecik (proto Seczikisdorf), Setěch nebo Secech; dřívější české úřední označení Zighartice vzniklo až po roce 1918 a je asi spojeno s německým osobním jménem Sieghart. Částí Vápenné byla po celou dobu osada Polka a do jejího katastru patřila jednak část osady Starý Kaltenštejn (německy Alt Kaltenstein), která větším dílem patřila k Černé Vodě, a část osady Nýznerov (německy Niesnerberg), kde zase druhá část náležela původně k Frýdberku (Žulové) a nakonec od roku 1949 ke Skorošicím; ještě před rokem 1965 i zighartická část Nýznerova připadla také ke Skorošicím a s nimi dočasně k Žulové.

Vápenná leží v kotlině (střední nadmořská výška 408 m), která se rozkládá severně od sedla Na Pomezí, při silnici a železnici z Dolní Lipové do Žulové a dále do Javorníku. Mimořádně veliký katastr této obce v rozloze 3703 hektarů (roku 1991 jen 3667 hektarů) je většinou pokryt lesy a rozkládá se v jihovýchodní části Rychlebských hor. Do katastru zasahují části Hornolipovské hornatiny, Sokolského hřbetu i Žulovské pahorkatiny. Od sedla Na Pomezí (576 m), kde je také hranice mezi katastrem Dolní Lipové a Vápenné, klesá terén k severu a západu do údolí říčky Vidnávky, kolem níž se pak táhne poměrně dlouhá zástavba Vápenné. Osada Polka vznikla v údolí Ztraceného potoka jižně od Vápenné, ale v posledních desetiletích ztratila na významu. O Nýznerově a zejména o zdejších vodopádech je pojednáno více u Skorošic; tato osada je také přístupná jenom po silnici ze severu od Žulové.

Zighartice patřily až do druhé světové války k mimořádně velkým obcím vesnického typu. Počet obyvatel zde od roku 1848 stále rostl, a sice z dvou až na více než tři tisíce osob v roce 1930. V roce 1900 měla obec celkem 2808 obyvatel a 391 domů, z toho v osadě Polka to bylo 266 lidí v 35 domech, v příslušné části Starého Kaltenštejna pět domů a 45 osob a v části Nýznerova S 1 domů a 292 osob. Ještě do první světové války to byla bez výjimky německá obec, teprve po roce 1918 se několik rodin přihlásilo k české národnosti, např. při sčítání lidu v roce 1930 tu bylo z 3240 obyvatel jenom 38 Čechů. Po vysídlení Němců počet obyvatel z řad nových českých usedlíků podstatně klesl, takže v roce 1950 tu bylo zjištěno celkem 415 domů a 1135 obyvatel; na osadu Polka připadlo z tohoto počtu již jenom 45 občanů a 26 domů. Situace se v následujících desetiletích poněkud zlepšila a při posledním sčítání v roce 1991 měla Vápenná 1360 obyvatel a 273 domů, ale na Polku připadalo již jenom 22 obyvatel a sedm domů; jen několik domů v obci bylo určeno pro více rodin.

Zighartice jsou zmiňovány v pramenech prvně až roku 1358, navíc jsou již o šedesát let později v seznamu majetku vratislavských biskupů uvedeny jako pusté. Teprve roku 1576 rozhodl vratislavský majitel ves obnovit a ta potom již poměrně rychle rostla. Počátkem 17. století se značná část poddaných zabývala těžbou dřeva a vedle pily zde byly již také dvě vápenné pece. Za třicetileté války byla ves poničena, ale po ní se brzy vzpamatovala. V letech 1771 až 1780 bylo v okolí založeno hned několik osad, zejména Polka a Nýznerov, ale také mnohem menší Zelená Hora (Grunberg), Vrbiska (Weidensümpfen) a Muhrova Paseka (Moorhau i Muhrhau). Zdejší fojtství bylo roku 1775 povýšeno na rytířský statek, ale jeho majetek byl poměrně malý; od roku 1839 byl v rukou rodiny Latzelů. Filiální kostel sv. Filipa i s farní budovou byl dostavěn v roce 1781, ale samostatná fara zde byla zřízena až roku 1845. V roce 1781 bylo ve vsi zahájeno vyučování; v roce 1801 se tak stalo také v Nýznerově, ale pravidelné vyučování ve školní budově bylo v této osadě zajištěno až v roce 1872. V Zigharticích se do popředí stále více dostávala výroba vápna, zejména od počátku 19. století. Poměrně primitivní tzv. polní pece začaly nahrazovat pece modernější, kterých bylo v Zigharticích v roce 1836 již sedmnáct. V téže době zde bylo již 250 domů a 1810 obyvatel, navíc v osadě Polka 36 domů a 281 osob a v Nýznerově 51 domů a 332 osob. Nýznerov se dělil na část zighartickou, která patřila k fojtství, a na menší biskupskou část u Frýdberka. V okolí Nýznerova se vedle pálení vápna dobývala tuha a byla zde potašovna. Část obyvatel se zabývala přadláctvím. V těžkých a neúrodných letech 1845 až 1849 postihl obyvatele hladomor. K největšímu rozmachu vápenictví a částečně i kamenictví došlo v Zigharticích v druhé polovině 19. století, kdy byla obec i s osadami začleněna do soudního okresu Vidnava a politického okresu Frývaldov. Zighartice se staly brzy nejvýznamnější lokalitou tohoto odvětví široko daleko. Vznikly zde první kruhové pece na vápno, první roku 1868, a tři velké firmy vápenického průmyslu: A. Latzel roku 1868, A. Rösner roku 1870 a S. Neugebauer roku 1871. Zároveň se v okolí začaly objevovat ve stále hojnějším počtu lomy na žulu a částečné i mramor - a také dílny na jejich zpracování, i když v tomto případě měly firmy většinou sídlo v jiné obci na Frývaldovsku.

Po roce 1918 začal kamenický i vápenický průmysl stagnovat, zejména v době velké hospodářské krize. Zdejší dělníci se aktivně podíleli na tzv. frývaldovské stávce a na místním hřbitově je pohřbeno několik obětí ze střetnutí s četníky na křižovatce v Dolní Lipové 25. listopadu 1931. Zighartice byly v té době centrem komunistů na celém Frývaldovsku, ale po prohrané stávce je i zde brzy překonala počtem příznivců Henleinova Sudetoněmecká strana. Za druhé světové války bylo v místě několik menších poboček zajateckých táborů. Po novém osídlení v důsledku druhé světové války byla Vápenná jedním z míst, kde se na Jesenicku udržel poměrně dlouho kamenický průmysl a vápenictví; poslední kruhová pec zde vyhasla v roce 1979. Lomy a kamenické závody byly znárodněny a jejich počet podstatně zredukován, jako poslední zanikl v roce 1969 tzv. Vycpálkův lom. Nakonec zde zůstal jako největší kamenický podnik Teramo s vlastním lomem na mramor na Smrčníku (na katastru Lipové-lázní). Zdejší JZD bylo v roce 1965 převzato Státním statkem v Žulové. Je zde lesní správa Lesního závodu Javorník. V roce 1990 byla ve Vápenné úplná základní škola, katolická fara, pošta, kino, železniční stanice, pět obchodů, restaurace, hostinec a v okolí několik rekreačních zařízení.